Pověst o vzniku Újezdce a Těšova

Vrch Goliáška nad Polichnem se prý kdysi zvedal nad mořem hlubokých lesů, o tom se už jen vypráví, vše bývalo jiné než dnes. Lesy bývaly hustší a temnější, vody pod nimi bystřejší, louky bujnější, studánky čisté a lidé družnější. V nepřehledných lesích plných křovisek, skalisek a skrýší usadilo se devět loupežníků. Oslovovali se křestními jmény: Radek, Jánoš, Ferko, Bédo, Jura, Froliš, Matúš a Kubo. Náčelníkovo jméno nikdo z nich neznal, říkali mu vůdce nebo velitel. Večer se scházeli v jeskyni, pojedli, popili a plánovali koho přepadnou a okradou.

První byl na řadě mlynář nad kyselou vodou u Záhorovic. V lese prý střelil velkého kance, uzené maso už má zavěšeno v komoře na dozrání a šel hledat kupce na maso, hlásil jeden ze zbojníků. Velitel prohlásil, že se to výborně hodí, protože uzené dřív dozraje u nich než v panském mlýně. Půl hodiny před půlnocí a v plné zbroji, rozuměli jste? Vaky na záda a na nic nezapomenout! Další zbojník hlásí, že v Dolní Lhotě v panském chlévě stojí dvě řady krav pěkně vypasených a nikdo je v noci nehlídá. Jánoš prohlásil, že když mu Ferko pomůže, nedá to moc práce dvě nebo tři odvázat a zavést do brodu na trh prodat. Velitel souhlasil, ale připomenul, aby ukradené krávy u Janka Krátkého na Polichně pěkně upravil a majitel je tak na trhu nepoznal. Janek byl uznávaný mistr v přemalovávání ukradených krav. Na další den přišel na řadu luhačovický mlynář, kterému chtěli vyčistit komoru alespoň o deset pytlů pšeničné mouky, protože už nebylo z čeho péct. Po této rozmluvě zavelel velitel. Tak a teď naplňte pohár vínem, dejte kolovat, beran je už upečený, jezme a pijme, čeká nás moc práce. Pojedli, popili a před půlnocí už se osm těžkých postav ubíralo po temeni hory Goliášky. Zbojník Radek vedl výpravu na uzené maso do mlýna u Záhorovic.

Dveře nad komoru uzavíral trám, vytáhl klínec pod klikou a byli na komoře. Vůně čerstvé uzeniny zavoněla, od stropu visely štrutky masa i klobás. Jánoš je potmě odřezával a předával Matúšovi, který je kus po kuse spouštěl oknem do dvora kamarádům. Šest chlapů s naditými vaky čekalo na Matúše a Jánoše, když s najednou otevřely dveře do síně a v kuželu světla se objevila mužská postava s flintou v ruce. Zbojníci se jako na povel rozprášili do tmy. Na Kladných nad mlýnem potom vyhlíželi své opozdilé druhy.

Večer téhož dne se vydali Jura s Ferkem na lup krav do Dolní Lhoty. Bez překážek vyvedli tři kusy krav z panské stáje, krásně urostené dojnice a k tomu tahounky. Dvě krávy zapřáhly do „vypůjčeného“ vozu, třetí, přivázaná k rozvoře, šlapala vzadu. Vše šlo jako po másle, potmě a pohmatem rozpoznal Ferko nejlepší krávy, byl to odborník. Když se přiblížili se svým spřežením k Luhačovicím, prohlásil Ferko Jurovi, že nakoupí mouku ve mlýně, aby nejeli s prázdnou. Nakoupili, ale zapomněli zaplatit, mlynář byl nepřítelem zbojníků a tuláků. Zloději, kterým byla tma vítaným společníkem, vynesli z komory dvanáct pytlů pšeničné mouky, ale předtím ještě otrávili mlynářovi psa masem.

Uloupené krávy šly na trhu na rvačku, zbojníci převlečení za sedláky a honáky dělali Ferkovi a Jurovi při prodeji dohazovače a falešné kupce. Krávy měly řádně vybavený průvodní list od obce Zádveřic a tak byly proměněné a vybarvené, že je ani vlastní hospodář nepoznal a koupil je pro svého pána za vysokou cenu. Velice se divil, že krávy sami braly do chléva a stavěly se na své místo. Měsíc vycházející večer po brodském trhu zastihl zbojníky při pilné práci v lese pod gracou, mezi Petrůvkou a Slavičínem. Podkopávali můstek nad potokem, kvůli čemuž první vůz vezoucí kloboucké soukeníky propadl se do zmoly a potlučení volali o pomoc. Osm maskovaných zbojníků vyrazilo z houští a nastala bitka. Soukeníci se statečně bránili, ale na zbojníky nestačili. Pět jich položilo život a další opustili svůj majetek a utekli. Také dva zbojníci zůstali mrtví a třetího, těžce zraněného, sebrali panduři pochodující horami ke Slavičínu. Tam jej vzali na ostrý výslech a krutě mučený zbojník vyjmenoval své druhy a také prozradil jeskyni nad Polichnem – Goliáškou, kde se skrývali. V Goliášce našli panduři opuštěnou jeskyni se stopami po ohništi, ale nic víc. Jeskyni rozbořili, kameny rozházeli po lese a v těchto končinách bylo zbojnickému řemeslu navždy odzvoněno.

Ale kupci, projíždějící dolinou pod Goliáškou, vždy raději šibli do koní a ujížděli až k rovině. Kde se obě Olšavy spojují v jeden tok. Vesnice, která potom vznikla v údolí pod lesem byla nazvána Újezdcem, protože formani vozící tudy zboží ujížděli v největším spěchu. Teprve nad Újezdcem na kopečku z nich spadl strach a radovali, když před sebou viděli uherskobrodské hradby a věže. Těšili se, že ujeli lupičům a blízko města je už nemůže nic zlého potkat. Vesnice v těchto místech založená byla proto pojmenována Těšov.

Padlí zbojníci měli slavný pohřeb, ve všech obcích zvonili umíráčkem ve stejnou dobu. V Polichně, Rudicích Šumicích, Luhačovicích, na Petrůvce a ve Slavičíně, kde pod Gracou zanechali své životy pro několik hrstí zlaťáků, které nikdy nepřinášejí lidem požehnání.
Pět převlečených zbojníků kráčelo za třemi rakvemi, v patách za nimi četa pandurů. Vůdce zbojníků prý mluvil nad spuštěnými rakvemi o tom, že všechno na světě je boj a nic se bez boje neobejde. Odpusťte proto těm, kdož svůj život zasvětili boji. Nechť jim odpustí Bůh, odpověděli lidé. Nad otevřenými hroby zazpívali převlečení zbojníci svou píseň, podle níž je panduři poznali a vrhli se na ně, aby je zajali. Ale na dobře vycvičené zbojníky nestačili. Ti se silou i chytrostí probili a hustý zástup lidu utvořil hradbu, která pandurům zabránila v jejich pronásledování. Zbojníci prchali přes hranice až za řeku Váh.

Když po létech chytili panduři v Lučanských lesích samotného vůdce, páni v Trenčíně ho odsoudili k smrti. Vůdce si vyžádal poslední slovo a soudce mu jej udělil v naději, že prozradí skryté poklady. Odsouzenec však pravil: Byli jsme příliš lační zlata, a to se nám nakonec stalo osudným. Každý si má vážit svého štěstí a včas uzavřít své účty. Prožil jsem drsný, ale nádherný život. Potom vstrčil hlavu do oprátky s přesvědčením, že žil a zemřel čestně.

Pověst zaznamenal T. Lekeš st. jak ji slyšel ve škole od pana učitele Coufalíka.

Zpět na historii